NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

Archiv

 Výsledky červnové ankety 2009

Otázka zněla:
Je pro vás svinská chřipka aktuální téma?
Vesměs jsme se nechali ukolébat tím, že chřipka byla v dálce nedohledné. Nejvíc odpovědí přitakalo udivenému: Není těch katastrof v poslední době nějak moc? A hned následující nejčastější odpověď zněla Aktuální téma je, jak zaplatím složenky...
Teď v červenci už svinská chřipka přikulhala velmi blízko, dokonce až k nám. Ještě pořád máváme rukou?
 


Výsledky květnové ankety

Otázka: Jako co byste označili objekt Entropa reprezentující Česko v Bruselu?

Stejný, nejvyšší počet hlasů dostaly dokonce tři odpovědi: 1.Je to arogance vůči Evropě na náš účet, 2. Úporná snaha autora na sebe upozornit, 3. Selhání státu (S. Vondry) jako objednavatele.

Za zpoždění červnové ankety se omlouvám. V New Yorku jsem byl trochu mimo :-) Díky za Vaše kliky!


Výsledky DUBNOVÉ ANKETY:
Otázka zněla: Co byste byli schopni udělat pro získání dobré práce?
Rada většiny z vás? Předstírat, že umím víc, než je pravda! Pragmatismus vítězí!


Výsledky březnové ankety:

Otázka zněla - Jak byste vyřešili otázku nepřizpůsobivých spoluobčanů?

S převahou se nejčastěji objevila odpověď, že byste navrhli zrušit diskriminaci přizpůsobivých!

Zvítězila tedy odpověď šalamounská. Lepší, než kdyby se nejvíce objevovaly odpovědi extrémní.

Ale kdybychom se začali pitvat v nejčastější odpovědi, vydalo by to určitě na knihu.  Dneska  jeden nepřizpůsobivý řidič předjel v levém pruhu dlouhou kolonu a ještě na červenou se vecpal těsně před mé rozjíždějící se auto. Očůral sto ukázněných v lajně za mnou. A takových očůrávajících bylo za půl hodiny popojíždění v pruhu nejmíň deset. A tak je to vždycky v těch místech. Policajti samozřejmě nikde. Pak jsem projížděl hlubočepskou klikatinkou, kde projede pár aut za hodinu. A ejhle: Silniční kontrola, prosím! Tomuhle se kdysi na vojně říkali zašívání. Kde jste byli, chlapi, když mě a stovky dalších na rušné křižovatce očůrávají nepřizpůsobiví?


Výsledky únorové ankety:

Jak si myslíte, že se vás dotkne hospodářská krize?

Nejčastější odpověď: 16,67% - Nevím, jestli budu mít na splátky půjček. Dále odpovědi: Mohu ztratit zaměstnání a jako třetí - Mě se žádná krize nedotkne!

Klikačům, kteří se umístili na třetím místě, přeji i nadále hodně sebedůvěry!


 

Blues starýho mlsnýho psa
 
Sen starýho mlsnýho psa,
jak honí mladý kočky,
jak zaplétá buřty z těch koček
do vánočky,
 
jak rozinky z života sbírá,
jak stává se největším ze psů,
jak psí víno prolévá hrdlem
a gin ve schwepsu.
 
Sen starýho mlsnýho psa
o kočkovacím ráji,
kde po čuchu na babu hráli
a slastně řvali: Má ji!
 
Kde hanbatý navštívenky
ve tvaru kosočtverců
vkládaly nóbl sexyfenky
do koberců.
 
 
Tohle je blues starýho mlsnýho psa,
co si kvůli kočce
misku s žrádlem nepřevrhne.
 
Tohle je blues starýho mlsnýho chlapa,
co už ví,
že se kvůli kočce nepřetrhne.
 


VALENTÝNKY

(Z knihy "Lítali jsme do nebes nahoře i dole bez")

Pojď, budeme milování
říkat zase navlíkání
korálků.
Jeden, dva, tři, jak je těžké
myslet na to navlíkání
na dálku.

          ---

Co bych ti odpověděl,
kdyby ses zeptala,
jak to půjde dál,

tak složitá ve svých řečech,
tak jednoduchá ve svých skutcích,
stokrát ohraná písničko milování?
          ---

Kdyby tě,Lásko, nebylo,
každého z nás by ubylo.
Někoho u srdce, někoho níže,
jediná stejná by zůstala žízeň...

          ---
Uměli se spolu milovat,
ale neuměli spolu žít...
          ---

Červené a žluté klapky
na těle - tvém pianinu,
od léta až do podzimu
tisknu jednu po druhé.

Ale místo symfonie,
áčkového hitu,
hrají samou stupiditu
na tři bé.
          ---


 

Budu se muset srazit s vlakem


Budu se muset srazit s vlakem,
abych se jednou zastavil,
abych si všimnul, že kvetou kytky,
abych se mrknul, jak jsem žil.
Zasadil jsem strom – roste nakřivo,
postavil jsem králíkárnu, králíci mi chcípli,
zplodil jsem syna – orlíka,
zlomil se v pase, skoro dítě
a chce jít dělat číšníka.
 
Budu se muset srazit s vlakem,
abych se jednou zastavil,
abych si líznul dešťový kapky,
abych si vzpomněl, jak jsem žil.
Pravicemi potřásal jsem,
skleničkama cinkal,
psina byla, když ne velká,
tedy aspoň psinka.
A byl smutek jednou za čas,
jak za nehty špína,
co na tom, že nikdo neřek,
že jsem kůže líná.
 
Budu se muset srazit s vlakem,
abych se jednou zastavil,
abych si utřel zrcátko sakem,
abych se ohlíd, jak jsem žil.
Žádná sláva, krucinál,
ať jsem lezl horem dolem,
zase sám jsem potom stál
vždycky kousek pod vrcholem.
 
Přijď si ke mně vypít flašku,
slova zaklesnem jak skobu,
mlčky víme víc než dřív:
nejsme živi pro ozdobu.
Teď tu jsme a zítra třeba nebudem,
nechci život provexlovat, kůži převlíkat,
žít si v nablýskaných krovkách střevlíka.
 
Třeba se už nikdy nehnou ledy.
Všechno, co je prvně, je i naposledy.
Teď tu jsme a zítra třeba nebudem.
Já se nechci smířit s osudem.
 
(Z knihy Krátký řádky)


 

Až si mě smrt jednou podá
 
Byl to kámoš, jako ty a jako já,
kvůli pravdě by si nechal vrtat koleno,
ale než to vůbec bylo třeba,
právě ve chvíli, kdy chtěl hrát
nejtvrdší big beat,
zůstal stát a zůstal ležet,
nechal život kolem běžet.
 
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní.
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní,
v řece poteče dál voda,
přistane můj parník výletní.
 
A v tu chvíli mi zase bude jeden rok
a poprvé upadnu, protože jsem poprvé vstal
a rostu a poprvé uvidím knížku
a poprvé uvidím z okna
a jak předávám vidět věci odspodu,
přestávám mluvit narovinu.
 
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní.
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní,
v řece poteče dál voda,
přistane můj parník výletní.
 
A v tu chvíli mi zase bude dvacet let
a řeknu si, že odedneška nezalžu,
ráno si vezmu čistou košili
a už u oběda si ji pokecám kečupem
a večer jdu domů radši potmě,
protože už vím, že existuje
milosrdná lež.
 
 
Až si mě smrt jednou podá
budu takováhle nula vedle ní.
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní,
v řece poteče dál voda,
přistane můj parník výletní.
A v tu chvíli budu starej, tak jak jsem
a poprvé řeknu nahlas slovo rakovina
a poprvé se uvidím cizíma očima
a poprvé si budu jistej,
co je a co není prkotina.
 
 
Až si mě smrt jednou podá
budu takováhle nula vedle ní.
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní,
v řece poteče dál voda,
přistane můj parník výletní.
 
A pak zakážu svýmu synovi,
aby se na mě ruinu přišel podívat.
A až když mě přesto vezme kolem ramen,
průvan v mém těle sfoukne plamen
a já zůstanu stát a zůstanu ležet
a nechám život kolem běžet.
 
Až si mě smrt jednou podá
budu takováhle nula vedle ní.
Až si mě smrt jednou podá,
budu takováhle nula vedle ní,
v řece poteče dál voda,
přistane můj parník výletní.
 

(Z knížky Krátký řádky)


 

Červené a žluté klapky
na těle - tvém pianinu,
od jara až do podzimu
tisknu jednu podruhé.
 
Ale místo symfonie,
áčkového hitu,
hrají samou stupiditu
na tři bé.
 
(Z knihy "Lítali jsme do nebes nahoře i dole bez...")


 

 
 
(Berušky)
 
Berušky za uchem
my, blázni, máme,
jednomu po druhém
vám kouknout dáme.
 
(Berušky po dvaceti letech)
 
Pastelky ve vlasech
jsou dávno polámané,
berušky za uchem
jsou v konzervách Hamé
Babice.

(Mám jich už plné krabice.)

 


 ...brečte, klečte.

Stejně vám to boží kalkulačka sečte!

Všichni píšem - nikdo nečte.


(Z knihy Lítali jsme do nebes / nahoře i dole bez) 


PRVNÍ STOJKA NA VLASTNÍ HLAVĚ

(Chtěl jsem to napsat jako o někom jiném. Ale nebyla by to pravda…)

Když jsme před lety s tátou, kufrem šatů a taškou jídla přijeli do malé vesničky pod Blaníkem, nepřipadalo mi to vůbec jako svátek. Po promoci s kytkami, vypůjčeným černým oblekem a blahopřáními jsem stál na neznámé oprýskané návsi, a tady jsem si měl jako kantor vyšlápnout do života…

Těsně před tím, než se táta otočil nazpátek k nádraží s jediným motoráčkem červeným jak ředkvička, položil mi ruku na rameno a zvláštním hlasem potichu řekl: Moc ti závidím, synku... Nechápal jsem, o čem mluví. Možná mi to došlo až teď...

Dovezl jsem svého Kubíka na letiště. Je mu právě  sweet little sixteen a odlítá na rok do školy přes celý svět. Chci mu něco říkat, něco velkého, a taky o tom svém tátovi... ale ruka mi  jen sklouzla po jeho vlasech a neřekl jsem nic. Slova se nepodařila. Jsem tátamáma, nijak bych se neshodil… Ale jen jsem ho postrčil k Odletům (vystřelené šípy se nikdy nevracejí).

Připravoval jsem se na to roky. Odmalička jsem ho ráno při odchodu do školy vyprovázel spolu s naší fenkou Mašličkou až k silnici. Nejdřív jsem mu dával pusu na čelo, pak už jen pohladil a když už mě přerostl, jen jsem se pod jakoukoliv záminkou letmo dotknul…

Zapadly za ním dveře odbavovací přepážky. Ještě chvíli jsem tam stál a ve vzduchu trčela moje mávací ruka. Pak jsem se vracel k autu a pršelo mi pod nohy.  Kde jsi chlapáku, který nejsi pořád ještě žádný oslíčku, otřes se? Naposled to bylo snad před léty nad čerstvým hrobem jeho mámy, ženské mého života - a nic jsem s tím neudělal…

Šťastnou cestu, synáčku… a někdy se ještě vrať.

Ať se ti podaří první stojka na vlastní hlavě. A drž se. A nespadni…



 



HURIKÁN JEDE

Jednou za mnou do redakce Mladého světa kamarád přivedl vlasatého bigbíťáka. Na tancovačkách, kde zpívá, se prý srocují stovky kluků a holek... Za tři roky vypíchl Karla Gotta z hnízda Zlatého slavíka a tři roky na první místo nejoblíbenějšího v kategorii zpěváků nepustil nikoho jiného.

Lidé ho poznávali jako věčně neoholeného se třídenním strništěm v době, kdy všichni do televize přicházeli hladce vyholení. Aby mohl takové strniště mít, pořídil si nůžky na stříhání psa, protože jiné takové strojky na stříhání krátkých vousů u nás nebyly. Taky nikdy nenosil sako, i když do televizí bez saka nebrali. Když začal zpívat, jistý všemocný náměstek generálního ředitele Československé televize nad ním vynesl ortel: Dalibor Janda má nesocialistický hlas. Možná právě proto pak prodával půl milionu nosičů od skoro každého vydaného alba.
 

Měl jsem to štěstí, že jsem tomuhle samorostovi s tvrdou palicí mohl napsat většinu textů, možná už tak ke stovce. Nikdy se nikam necpal, nikdo ho skoro nikdy neviděl na jediném večírku, nikdy se necítil dobře ve společnosti celebrit přes kopírák vypocených bulvárními mistry pera.

V současnosti se o něm moc neví. Asi právě proto, že se nikam necpe, nevyrábí aféry a neplní stránky lacinostmi. On ale dál brázdí republiku a od začátku letošního podzimu vyrazil po létech na turné s velkou kapelou. Prvního prosince má po létech zase koncert ve Velkém sále pražské Lucerny. Na jednom představení toho turné už jsem byl. Schovával jsem se v sále za sloupem a s úžasem zíral, jak možná už vnoučata tehdejších Daliborových fanynek zpívají "říkal si Hurikán...".

Popinku člověk nemůže brát úplně vážně. Jsou to přece jen písničky. Ale že by to byl blbý pocit, když celé hlediště po více než dvaceti letech zpívá něco, co jste tehdy naškrábali v noci na papír...

 

 


ANTIOBAMA

Na Neviditelném psu, potažmo na velmi zajímavém portálu www.nazor.cz , jsem našel zajímavý pohled mého edmontonského kamaráda, kanadského novináře Petra Adlera, na výsledky amerických prezidentských voleb. Nepřehlédněte! 

http://neviditelnypes.lidovky.cz/obama-pohled-pres-more-slane-vody-dqc-/p_zahranici.asp?c=A081109_084259_p_zahranici_wag


ŽIVÉ TERČE

Mám na chalupě dobrého souseda. Je vášnivý nimrod. Před skončením myslivecké sezóny jsem ho potkal na cestě z honu se svazkem bažantů přes rameno. Pamatuji, když jsme doma mívali kdysi bažanta k obědu každý víkend, protože i můj táta byl nimrod. Jenže od té doby se bažanti a zajíci odstěhovali někam do teplých krajin a když jdete polem, lesem, potkáte maximálně nějakého strejce. Ale po bažantech a zajících ani stopy.

„Kde jste našli tolik bažantů?“ nedalo mi to. „Ti jsou z líhně,“ usmál se dobrosrdečně. „Jak z líhně?“ divil jsem se. „No ráno je vypustíme a pak je jdeme střílet,“ poučil mě. Asi jsem vypadal udiveně. „To se teď tak dělá,“ ujistil mě soused.

To se teď tak střílí na živé terče! Připadám si jako blbec. Čemu se divím? V rádiu hlásí, že jedni bojovníci v Afgánistánu vystříleli druhé, protože je zajali a co pak s nimi? Divím se tomu, že je normální bojovat proti nerovnému soupeři.

Traduje se fotbalová pohádka, že kdysi brazilský fotbalový kouzelník Leonidas objel všech protihráče, nakonec udělal kličku i brankáři a když stál sám před brankovou čarou, zastavil se, obrátil i s míčem čelem vzad a nakopl míč směrem ke své brance. Prostě mu připadlo nedůstojné dát góla soupeři na lopatkách. Nemít proti sobě rovnocenného bojovníka…

Panebože, jak stará ta pohádka musí být… A bažantí brka se ocelově leskla na rameně souseda a asi se není proč pohoršovat. Ostatně krávy se taky necpou samy do dobytčáků na cestě k jatkám. A odmítám snad vepřovou nebo bifteček? Jsem pokrytec a zase si nevím rady. Co si tím mám počít?

A zase krčím rameny a jsem bezradný chomáček bílkoviny na pouti vesmírem. Jak šťastní jsou ti, kteří se dají vést svým vůdcem. Jak lehké to mají ti s velkým všemocným a vševědoucím bohem. Nás věčné bloudící nikdo nechrání. Jsme zranitelní uprostřed světa zarostlého bodláčím, které jsme si tu pracně vysemenili. Úroda bodláčí je slibná. Sklízíme všema deseti, jedenácti, dvanácti…
 


DOPIS MÝM SYNŮM

 
Moji malinkatí, kteří už malinkatí nejste, tisíce kilometrů od vás sedím v hotelu, půlnoc na krku, pod okny kola vlaků sklepávají příběhy do jednoho pytlíku a mně je jasné, že vám už jednou musím říct pravdu: Drahokamy nejsou drahokamy.
 
Je to děsné, otřesné, srdcervoucí. Odjakživa přicházíte do mé pracovny a zbožně se díváte na  krásnou secesní krabičku nahoře na mém pracovním stole. Je v ní poklad. Dobře to víte. Párkrát za rok tu krabičku otvíráme, vy berete do rukou posvátné kamínky z celého světa a já vám o nich vyprávím. Tenhle černý je ze Zimbabwe, tenhle modrý jako nebe od geologa na Angaře a tenhle mi zase skočil do boty, když jsem tahal prapodivnou trávu ze dna dungarvenské zátoky v jižním Irsku.
 
Berete valounky a pazourky do ruky opatrně jako by se mohly rozbít. Nevím proč. S autíčky za peníze odtržené v těch dalekých zemích od úst mydlíte o zem jen kolečka ulétají. Je to proto, že jsem vám jednou neprozřetelně nalhal, že to jsou drahokamy?
 
Přišla hodina pravdy, moji synáčkové. Za čas budete velcí a musím vás naučit rozumět lidským zvykům. Tyhle kamínky nemají cenu. Snad pro mě, možná malounko pro vás. Je mi z toho do breku smutno. Jednou tyhle kamínky vyhodí vaše ženy do popelnice.  Ale tak to asi musí být. Popeláři je vysypou někde na skládku, ale ty oblázky tam zůstanou. Vyrvány ze dna své řeky, opuštěné svým člověkem. Jednou tyhle kamínky přestanu být drahokamy. Je čas, abyste to věděli.
 
Až budete jednou házet tu secesní krabičku do popela, drahokam v ní už dávno nebude drahokamem. Protože kdyby nezemřela naše důvěra v pohádky, které jsme si ve vaší postýlce napovídali, nic na drahokamech by se nezměnilo. Je fakt, že bych jen byl rád, abyste prostě taky věřili na své drahokamy.  Abyste je ve svých životech, o kterých jsem se tolik napřemýšlel, nacházeli a abyste si i vy tolik nezapomenutelných večerů se svými dětmi dovedli láskyplně vymýšlet.
 
Váš táta
 
(Sibiř, rok 1980)



Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS