Navigace:
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
Archiv
Výsledky červnové ankety 2009
Je pro vás svinská chřipka aktuální téma?
Vesměs jsme se nechali ukolébat tím, že chřipka byla v dálce nedohledné. Nejvíc odpovědí přitakalo udivenému: Není těch katastrof v poslední době nějak moc? A hned následující nejčastější odpověď zněla Aktuální téma je, jak zaplatím složenky...
Výsledky květnové ankety
Otázka: Jako co byste označili objekt Entropa reprezentující Česko v Bruselu?
Stejný, nejvyšší počet hlasů dostaly dokonce tři odpovědi: 1.Je to arogance vůči Evropě na náš účet, 2. Úporná snaha autora na sebe upozornit, 3. Selhání státu (S. Vondry) jako objednavatele.
Za zpoždění červnové ankety se omlouvám. V New Yorku jsem byl trochu mimo :-) Díky za Vaše kliky!
Výsledky DUBNOVÉ ANKETY:
Otázka zněla: Co byste byli schopni udělat pro získání dobré práce?
Rada většiny z vás? Předstírat, že umím víc, než je pravda! Pragmatismus vítězí!
Výsledky březnové ankety:
Otázka zněla - Jak byste vyřešili otázku nepřizpůsobivých spoluobčanů?
S převahou se nejčastěji objevila odpověď, že byste navrhli zrušit diskriminaci přizpůsobivých!
Zvítězila tedy odpověď šalamounská. Lepší, než kdyby se nejvíce objevovaly odpovědi extrémní.
Ale kdybychom se začali pitvat v nejčastější odpovědi, vydalo by to určitě na knihu. Dneska jeden nepřizpůsobivý řidič předjel v levém pruhu dlouhou kolonu a ještě na červenou se vecpal těsně před mé rozjíždějící se auto. Očůral sto ukázněných v lajně za mnou. A takových očůrávajících bylo za půl hodiny popojíždění v pruhu nejmíň deset. A tak je to vždycky v těch místech. Policajti samozřejmě nikde. Pak jsem projížděl hlubočepskou klikatinkou, kde projede pár aut za hodinu. A ejhle: Silniční kontrola, prosím! Tomuhle se kdysi na vojně říkali zašívání. Kde jste byli, chlapi, když mě a stovky dalších na rušné křižovatce očůrávají nepřizpůsobiví?
Výsledky únorové ankety:
Jak si myslíte, že se vás dotkne hospodářská krize?
Nejčastější odpověď: 16,67% - Nevím, jestli budu mít na splátky půjček. Dále odpovědi: Mohu ztratit zaměstnání a jako třetí - Mě se žádná krize nedotkne!
Klikačům, kteří se umístili na třetím místě, přeji i nadále hodně sebedůvěry!
VALENTÝNKY
(Z knihy "Lítali jsme do nebes nahoře i dole bez")
Pojď, budeme milování
říkat zase navlíkání
korálků.
Jeden, dva, tři, jak je těžké
myslet na to navlíkání
na dálku.
---
Co bych ti odpověděl,
kdyby ses zeptala,
jak to půjde dál,
tak složitá ve svých řečech,
tak jednoduchá ve svých skutcích,
stokrát ohraná písničko milování?
---
Kdyby tě,Lásko, nebylo,
každého z nás by ubylo.
Někoho u srdce, někoho níže,
jediná stejná by zůstala žízeň...
---
Uměli se spolu milovat,
ale neuměli spolu žít...
---
Červené a žluté klapky
na těle - tvém pianinu,
od léta až do podzimu
tisknu jednu po druhé.
Ale místo symfonie,
áčkového hitu,
hrají samou stupiditu
na tři bé.
---
(Z knížky Krátký řádky)
(Mám jich už plné krabice.)
...brečte, klečte.
Stejně vám to boží kalkulačka sečte!
Všichni píšem - nikdo nečte.
(Z knihy Lítali jsme do nebes / nahoře i dole bez)
PRVNÍ STOJKA NA VLASTNÍ HLAVĚ
(Chtěl jsem to napsat jako o někom jiném. Ale nebyla by to pravda…)
Když jsme před lety s tátou, kufrem šatů a taškou jídla přijeli do malé vesničky pod Blaníkem, nepřipadalo mi to vůbec jako svátek. Po promoci s kytkami, vypůjčeným černým oblekem a blahopřáními jsem stál na neznámé oprýskané návsi, a tady jsem si měl jako kantor vyšlápnout do života…
Těsně před tím, než se táta otočil nazpátek k nádraží s jediným motoráčkem červeným jak ředkvička, položil mi ruku na rameno a zvláštním hlasem potichu řekl: Moc ti závidím, synku... Nechápal jsem, o čem mluví. Možná mi to došlo až teď...
Dovezl jsem svého Kubíka na letiště. Je mu právě sweet little sixteen a odlítá na rok do školy přes celý svět. Chci mu něco říkat, něco velkého, a taky o tom svém tátovi... ale ruka mi jen sklouzla po jeho vlasech a neřekl jsem nic. Slova se nepodařila. Jsem tátamáma, nijak bych se neshodil… Ale jen jsem ho postrčil k Odletům (vystřelené šípy se nikdy nevracejí).
Připravoval jsem se na to roky. Odmalička jsem ho ráno při odchodu do školy vyprovázel spolu s naší fenkou Mašličkou až k silnici. Nejdřív jsem mu dával pusu na čelo, pak už jen pohladil a když už mě přerostl, jen jsem se pod jakoukoliv záminkou letmo dotknul…
Zapadly za ním dveře odbavovací přepážky. Ještě chvíli jsem tam stál a ve vzduchu trčela moje mávací ruka. Pak jsem se vracel k autu a pršelo mi pod nohy. Kde jsi chlapáku, který nejsi pořád ještě žádný oslíčku, otřes se? Naposled to bylo snad před léty nad čerstvým hrobem jeho mámy, ženské mého života - a nic jsem s tím neudělal…
Šťastnou cestu, synáčku… a někdy se ještě vrať.
Ať se ti podaří první stojka na vlastní hlavě. A drž se. A nespadni…
HURIKÁN JEDE
Jednou za mnou do redakce Mladého světa kamarád přivedl vlasatého bigbíťáka. Na tancovačkách, kde zpívá, se prý srocují stovky kluků a holek... Za tři roky vypíchl Karla Gotta z hnízda Zlatého slavíka a tři roky na první místo nejoblíbenějšího v kategorii zpěváků nepustil nikoho jiného.
Lidé ho poznávali jako věčně neoholeného se třídenním strništěm v době, kdy všichni do televize přicházeli hladce vyholení. Aby mohl takové strniště mít, pořídil si nůžky na stříhání psa, protože jiné takové strojky na stříhání krátkých vousů u nás nebyly. Taky nikdy nenosil sako, i když do televizí bez saka nebrali. Když začal zpívat, jistý všemocný náměstek generálního ředitele Československé televize nad ním vynesl ortel: Dalibor Janda má nesocialistický hlas. Možná právě proto pak prodával půl milionu nosičů od skoro každého vydaného alba.
Měl jsem to štěstí, že jsem tomuhle samorostovi s tvrdou palicí mohl napsat většinu textů, možná už tak ke stovce. Nikdy se nikam necpal, nikdo ho skoro nikdy neviděl na jediném večírku, nikdy se necítil dobře ve společnosti celebrit přes kopírák vypocených bulvárními mistry pera.
V současnosti se o něm moc neví. Asi právě proto, že se nikam necpe, nevyrábí aféry a neplní stránky lacinostmi. On ale dál brázdí republiku a od začátku letošního podzimu vyrazil po létech na turné s velkou kapelou. Prvního prosince má po létech zase koncert ve Velkém sále pražské Lucerny. Na jednom představení toho turné už jsem byl. Schovával jsem se v sále za sloupem a s úžasem zíral, jak možná už vnoučata tehdejších Daliborových fanynek zpívají "říkal si Hurikán...".
Popinku člověk nemůže brát úplně vážně. Jsou to přece jen písničky. Ale že by to byl blbý pocit, když celé hlediště po více než dvaceti letech zpívá něco, co jste tehdy naškrábali v noci na papír...
ANTIOBAMA
Na Neviditelném psu, potažmo na velmi zajímavém portálu www.nazor.cz , jsem našel zajímavý pohled mého edmontonského kamaráda, kanadského novináře Petra Adlera, na výsledky amerických prezidentských voleb. Nepřehlédněte!
ŽIVÉ TERČE
Mám na chalupě dobrého souseda. Je vášnivý nimrod. Před skončením myslivecké sezóny jsem ho potkal na cestě z honu se svazkem bažantů přes rameno. Pamatuji, když jsme doma mívali kdysi bažanta k obědu každý víkend, protože i můj táta byl nimrod. Jenže od té doby se bažanti a zajíci odstěhovali někam do teplých krajin a když jdete polem, lesem, potkáte maximálně nějakého strejce. Ale po bažantech a zajících ani stopy.
„Kde jste našli tolik bažantů?“ nedalo mi to. „Ti jsou z líhně,“ usmál se dobrosrdečně. „Jak z líhně?“ divil jsem se. „No ráno je vypustíme a pak je jdeme střílet,“ poučil mě. Asi jsem vypadal udiveně. „To se teď tak dělá,“ ujistil mě soused.
To se teď tak střílí na živé terče! Připadám si jako blbec. Čemu se divím? V rádiu hlásí, že jedni bojovníci v Afgánistánu vystříleli druhé, protože je zajali a co pak s nimi? Divím se tomu, že je normální bojovat proti nerovnému soupeři.
Traduje se fotbalová pohádka, že kdysi brazilský fotbalový kouzelník Leonidas objel všech protihráče, nakonec udělal kličku i brankáři a když stál sám před brankovou čarou, zastavil se, obrátil i s míčem čelem vzad a nakopl míč směrem ke své brance. Prostě mu připadlo nedůstojné dát góla soupeři na lopatkách. Nemít proti sobě rovnocenného bojovníka…
Panebože, jak stará ta pohádka musí být… A bažantí brka se ocelově leskla na rameně souseda a asi se není proč pohoršovat. Ostatně krávy se taky necpou samy do dobytčáků na cestě k jatkám. A odmítám snad vepřovou nebo bifteček? Jsem pokrytec a zase si nevím rady. Co si tím mám počít?
A zase krčím rameny a jsem bezradný chomáček bílkoviny na pouti vesmírem. Jak šťastní jsou ti, kteří se dají vést svým vůdcem. Jak lehké to mají ti s velkým všemocným a vševědoucím bohem. Nás věčné bloudící nikdo nechrání. Jsme zranitelní uprostřed světa zarostlého bodláčím, které jsme si tu pracně vysemenili. Úroda bodláčí je slibná. Sklízíme všema deseti, jedenácti, dvanácti…
DOPIS MÝM SYNŮM
Zajímá vás ještě politické dění v Česku?
Nikdy mě nezajímalo.
Naposled mě zajímala volba prezidenta.
Kdo se nezajímá o politiku, jako by nebyl.
Jedny zprávy denně mi k nevolnosti stačí.
Máte jinou alternativu? Pište do Poštovny!
Cesta na finanční úřad
Když přijde obálka s pruhem, smrdí to malérem. Policajti, finančák... To druhé mě potkalo nedávno. Netakticky jsem si počkal až na poslední termín (dřív jako obvykle nebyl čas), telefonicky se domluvil a ve stanovený úřední den vyrazil. Už předem vytočený, že kvůli zapomenutému podpisu se musím táhnout na konec Prahy. Vrátný mě poslal do špatného patra. Kleju. Najdu správné dveře. Zamčené. Kleju. Kolem spousta bab, které vcházejí, vycházejí a tváří se jako bych byl obtížný hmyz. Kleju. Dostrkán k jakési šéfové. Kleju. Klepu na dveře... Ve dveřích příjemná starší paní... Zaraženě vykoktám, co potřebuji. Bere jakýsi náhradní klíč, otvírá potřebnou kancelář, pokládá přede mě nepodepsané DPH, usmívá se a prohodí něco o počasí. Omluví se, že jsem chvíli čekal...
Tak pozor! Já jsem sem přišel naštvaný na nesmyslné úřady, neschopné a líné úředníky! A jak mám nadávat a proč bych měl klít? Paní, vy jste mi vzala vodu na můj mlýn? Paní, děkuju, ne to vůbec nevadí, že jsem chvíli čekal! Děkuju mockrát!
(jazzík)
Spěte sladce, nic se neděje!
Haná, Prostějov. Sobota dopoledne. Červenec. Krásné náměstí. Hledáme Íčko. Je tu. V budově magistrátu - Informační turistická kancelář. Nápis accomodation, aby cizinci věděli, že víme. Beru za dveře. Zlomená ruka. Zamčeno. Sobota a neděle zavřeno. No jasně. Turisti musí vědět, že se přece jezdí zásadně ve všední dny od osmi do čtyř. Kousek dál naštěstí městské muzeum. Dvě přívětivé paní. Ptáme se, kde dostaneme nějaké materiály, mapky atd. Říkají, že v Íčku. A když je zavřené? Říkají, že za to nemůžou, ony slouží celý víkend. A mají nějaké propagační materiály? Nabízejí brožurku za 45 Kč. Krčí rameny.
Evropě jsme to loni osladili. Teď na domácí i na Evropu ještě kálíme. Dívky v recepci hotelu o zajímavostech města věděli jen to, že je tu hezké náměstí a nějaký kostel. O Wolkerovi, architektu Kotěrovi a Národním domě, o zámku... ani ťuk. Ale když jsme se bavili o článku Magazínu Dnes, jak mezi sebou mluví mládež, byli naprosto v obraze. Dokonce mě naučili co znamená zkratka MCBP používaná mezi kluky... Vědomostní minimum se proměňuje. Ostatně k čemu mi je, že si pamatuji: „Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc...“
Otázka pro návštěvníky:
JAK SI PŘEDSTAVUJETE LÉTO JAKO KDYŽ VYŠIJE?
Už se Vám nějaké takové vydařilo?
(pište na: jan.kruta@seznam.cz)