NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

Archiv

 

VIDÍMVĚCIKRÁSNĚJŠÍNEŽJSOU
 
Blbý počasí, propadliště na všech jevištích světa, šišlající lidi na obrazovce, vystydlý čaj, okoralý štrůdl na misce, diář popsaný do večera. To bylo moje únorové ráno šedivě zmalované za oknem. Kapičky deště visely na zábradlí terasy a pršelo do špinavého sněhu. Svět se zkoušel valit do kopce a zprávy byly čím dál horší.
 
Nastupuji do přeplněné tramvaje. Valíme se do kotle, kde se začíná vařit Praha. Vystupuji a jdu pracovat. Vím, že tam potkám největšího podrazáka na světě. Bude se na mě usmívat a dělat ramena nejweltmana. On neví, že vím. Zatím to neví. Zatím nikdo z našeho týmu neví, jak nás potopil. Zatím ani on netuší, že nepotopil jen nás, ale i sebe.
 
Mafiáni říkají, že na každé prase se někde vaří voda. Voda se vaří i na toho kolegu s velkým minus na čele. Ale ještě nesmím prokopnout buben. Nesmím otrávit další lidi. Musím ten přetlak v sobě držet jak velký lidský papiňák.
 
Kdybych byl kuřák, asi hulím jednu za druhou. Kdybych byl pijan, asi bych si tajně schovával v saku placatici.
 
A pak ji uvidím. Sedí za stolem kousek ode mě. Modrá se jako čekanka na stráni. Beru ze svého stolu další půllitrák čaje a přisedám k ní.
 
„Jak to děláš, Čekanko, že i v tak blbým dni koukáš očima rozšířenýma, dychtivýma jako byl měly začátkem března přijít Vánoce?“
 
Zadívala se do dálky na kotel jménem Praha za oknem a střípek úsměvu vědmy se mi zaseknul do hlavy. V jejím pohledu na starého chlapa nebylo nic charitativního. Pohodila hlavou, vlasy se jí stejně hned zase sesypaly přes půlku obličeje a řekla s neokázalou moudrostí žen, které vědí o světě víc, než všichni chlapi dohromady:
 
„Vidím věci krásnější než jsou!“
 
Za okny vybuchlo veliké žluté slunce. Upil jsem čekankového čaje, hodil podrazáka za hlavu a vyšel do světa. Šel jsem ulicemi a díval jsem se vzhůru. Jak to, že jsem už tak dlouho nezvedl hlavu? Nadpozemská Praha mě dům od domu hladila proudem řeky času, tisíce lidských rukou tam někde nad zemí modelovaly své myšlenky, obraz blbých všedních dní, které i jim ubíhaly ve všedních starostech. Vrážel jsem do Pozemšťanů, oči upřené pod střechy domů neviděné krásy, vrostlých do země pevně jako stromy.
 
Někdo je doktor, ani o tom neví. Někdo umí léčit a jeho recepty nic nestojí. Dneska nic neřeším! Vzal jsem si do hlavy pilulku Vidímvěcikrásnějšínežjsou.
 


TOVÁRNY NA ČAROKRÁSNO

Zakažte volný čas! Kdo se učí, nezlobí!

Začátkem nového pololetí jsme přeorganizovali našim dětem volný čas na další půl rok. Vybírali jsme oddíly, kroužky, kurzy. Hodně dětí má plný celý týden. Obětavé maminky (babičky, tatínkové, dědečkové) poletují s ratolestmi celá odpoledne jako penězi a trpělivostí vyzbrojený doprovod.

Stávám tam s nimi, všichni s hlavou obtěžkanou starostmi, jak naše děti připravit na onen, v jednom z předchozích článků zmíněný a v budoucnu jistě nezbytný Harvard…

Neměli bychom ale hledat kroužek, kde si naše děti „jen tak“ hrají? Hrací kroužky jsem nikde nenašel. Všude se ženeme za výsledky. Vedoucí a trenéři jsou odměňováni za dosažený pokrok (náskok jedněch oproti méně chápavým), za vítězství (porážky těch druhých). Jen sporadicky se najdou vyvolení, kteří jako měřítko svého pedagogického úspěchu berou hloubku kvalitně připraveného dětského prožitku, zažití a pochopení určitého estetického nebo etického momentu.

V současnosti jsme svědky vzniku továren na dětský svět. Všechno je dokonalé, někdy i esteticky přijatelné, výjimečně i finančně akceptovatelné. Ale je to fabrika, rezervace, něco jako dětský koutek v McDonaldu. Děti ale nemůžeme držet v pestrobarevném umakartovém ghettu. Musíme je připravit i na dělostřelbu informací, stres všedního dne i krásy vlastnoručně připravených svátků na povrchu i uvnitř sebe sama.

Musíme je na život připravit nejen po fyzické stránce, ale hlavně citové! Bodybuilding (péči o postavu) skloňujeme ve všech pádech. O budování duše toho moc neslýcháme. O schopnosti vnímat a připravovat pro jiné čarokrásno už vůbec nic. Co s tím uděláme? Kde postavíme fabriku na čarokrásno otevřenou do všech stran? Nejlíp na zelené louce. Nejlíp pod modrým nebem. Nejlíp na cestě mezi mnou a tebou. Nejlíp teď hned. Ani jeden den našeho života a života našich dětí nemá reparát…

Jenže čarokrásno zdržuje, říká mi lenoch a okoralec ve mně! A šlapu po stokrát vyšlapané cestičce od domu k tramvaji, od tramvaje do jiného domu a hlava šrotuje po tisíckrát promyšlených spojích v zaběhaném rytmu stereotypu. A já se utěšuji, že i stereotyp je mnohdy pozitivní! A pak si jen na moment sednu do kavárny, abych si při kafi sebe užil. A chlap mého věku tam začne bloudit na černých a bílých klávesách. Začne stokrát slyšeným stereotypním tématem, ale za chvíli se utrhne ze řetězu a mimo tento svět, mimo zemskou přitažlivost, doimprovizuje do úžasné země jménem Čarokrásno. Jdu domů a já lenoch a já okoralec jsou tááákhle maličcí. Čarokrásno existuje, jásá člověk ve mně! Zítra postavím ze samé radosti s vnoučetem dvoumetrového sněhuláka. Kdy jsem se vlastně naposled krásně umazal o sníh?

Sbírám recepty na čarokrásno! Nebojte, nezpeněžím je. Za půl roku nevyjdou v kuchařce, ani nový TV pořad s recepty vám je neukradne, dokonce ani kalendář s vaším receptem se neocitne příští leden na vašem stole! Tyhle naše recepty na čarokrásno se budou posílat jen tichou poštou. Od ucha k uchu…

 


 

PŘECEZENÝ SVĚT

Prošel jsem se po zahradě. Vyrazilo tam ze země něco krásně zeleného! Něco zajímavě zabarveného mi zatřepetalo křídly nad hlavou a zmizelo ve větvích nějakého keře. Nic z toho neumím pojmenovat. Můj táta to uměl. Já umím jen pouštět kohoutkem vodu, klikat myší a na netu se podívat na fotku Kozích hřbetů.

Občas prosákne do médií zpráva , ze které běhá mráz po zádech. Vypadá to jako velké globální spiknutí. Vypadá to jako konspirace jakéhosi Centrálního mozku lidstva, velká mediální blamáž největší mediální agentury na světě. Někdo přichystal dobrou kampaň. Někdo to dobře naplánoval a poskládal, abychom mysleli, že v takovém světě modrých krav a sněhobílých ubrusů, ze kterých pustily všechny člověčí skvrny, opravdu plnohodnotně žijem, jako bychom si užívali svobody. Ale není tomu tak.

Věčný Velký manipulátor nás trpělivě provází světem šalby, tahá za neviditelné šňůrky, snímá nás kamerami, odposlouchává satelity a jeho všemocné boží oko nad námi, na rozdíl od pozhasínaného věčného světla non stop bdí.

Když jsem byl malý, říkal nám pan farář, že Bůh je všudypřítomný. A když jsem se zeptal, jestli je se mnou i na záchodě, farář mi zle vyčinil. Všudypřítomný věčný Velký manipulátor nám na Zem posílá bulvární noviny, ptačí chřipku a AIDS a Velkého Bratra (Big Brother) a sám se svědomitě řídí osvědčeným heslem páně Plzáka: Zatloukat, zatloukat, zatloukat...

Asi si ťukáte na čelo a říkáte si, že jsem v poslední době viděl moc špionážních krváků, trpím stihomamem. Ale ono se mi to tak v hlavě nezávisle na mně poskládává: Co to v té hlavě mám? Včelín. (Jak kdysi říkal komik Josef Dvořák.)


Kdysi jsem si tyhle kousky Čáryfuků dokonce sepisoval: Prezidenta Bushe, jak natáčí v Americe ve studiu dojemnou scénu servírování krocana, aby to vypadalo jako že mezi bojovníky v Iráku, televizní šoty bojujících, o nichž se potom dozvídáme, že si je zpravodaj nainscenoval za sto dolarů, interview s bývalým představitelem CIA, který na otázku amerického dokumentaristy, „jak je možné, že CIA financovala disidenské hnutí v Čechách, přestože věděla, že je manipulováno z KGB” s úsměvem odpověděl: “Would you give up such an oportunity?" (“A vy byste takovou příležitost vzdal?”)

A kromě toho mi v hlavě neustále naskakují další a další okna (Windows) se “zavražděným studentem” v památném listopadovém průvodu v čele s provokatérem STB, s Viktorem a Harvardskými fondy, s pohodovým útěkem Krejčíře, s Doležalovými pěti českými na stole, s kapříky za góly v kapse, jistý Kubice, který přijde s odhalením v dokonalém timmingu, podnikatel Starka, který cestuje po světě a vrací se vždy do Příbrami, ale ihned po nástupu nového ministra vnitra je za pozornosti náhodou přítomných televizních kamer exemplárně připlácnutý  na asfalt, aby byl po čase s omluvami propuštěn, Ivánek ze Žižkova, který v telefonu dobře ví, že (omlouvám se, cituji) “mrdá vždycky největší pes”, pánové Kadlec (bývalá BIS, ČESMAD nebo co všechno vlastně) s panem Pitrem v družném kamarádském hovoru v zapadlé kavárně, kmotři Mrázkové, jejich “Íčka” a všichni ti náhodou přeběhlíci odtud a tamhle…

Jsem kulička v obrovské ruletě a roztáčejí ji nejrůznější apoštolové. Krupiéři se jmenují lobbisté a já obíhám po jimi určené stále stejné dráze a pro samé obíhání zapomínám jména kytek, stromů, ptáků, zapomínám co uměl můj táta a pouštím jen vodu z kohoutků, klikám na myš a dívám se na displeji na Kozí hřbety.

Žijeme v přecezeném světě. Někdo ho za nás naaranžoval tak, abychom se mohli opájet svobodou. Jsme vděční za demokracii, která po dlouhých letech přišla, můžeme jet kdy chceme a máme-li na to, kam chceme...  Můžeme v hospodách hlasitě nadávat na poměry a na ty blby, kteří přes své vlastní plné kapsy neviděli na svět kolem a teď naříkají, že jsme přestali růst do nebes.

Kolem nás hučí informační dálnice a informační šum se mění v informační fičák. K čemu jsou informace, když mají hodnotu těch o novém poprsí jakéhosi povedeného ramínka na šaty?

Nemáte někdy chuť vědět, kdo drží v rukou ten cedník, přes který do systému nalévá fakta reality světa? Do krajáče pod cedníkem proudem z vemene té dojné krávy crčí všednodenní reality show. A my – dav - stojíme špalíry, tleskáme a máváme mávátky…

Možná, že někdo někde v jakémsi bunkru pod horami dodnes pitvá zeleného mužíčka ze sestřeleného létajícího talíře, možná někdo má v trezoru rozkaz Pal pro nový křižník Aurora, možná opravdu v sejfu jistého arabského šejka leží dobře pozamykaný objev motoru jezdícího na vodu, jak mi o tom vyprávěli v Japonsku šikmoocí Inženýři.

Nic není jisté, a možná, jak zašeptal onen rabín na smrtelné posteli, všechno je jinak. Ale člověk odjakživa hledá pevnou půdu pod nohama. Jistoty, ze kterých ulítáváme, abychom se k nim vraceli. Bez jistot by nebylo úletů. Hledám toho borce s cedníkem, toho eskamotéra, co mění realitu na reality show. Toho inkvizitora, toho cenzora! Toho největšího z velkých!

Hledám ty jistoty. Kam jsme dali encyklopedie po dětech? Zelené, co raší, je… sněženka. Ten ptáček? Střízlík! Ten keř?

Kdysi při vojenské přípravě na fakultě jsme museli zařvat: „Velím si sám! Vojíne Krůto, k zemi!“ Vlastně jo. Chtěl bych si velet sám. Cedit si sám realitu přes ten trochu otlučený cedník po mamince. Vtloukat si do hlavy někým cizím a neznámým přecezený svět?

Dneska večer si pustím jen jedny zprávy…


 

KLAPKY NA OČÍCH, ŠPUNTY DO UŠÍ

 

Byl jsem svědkem následujícího dialogu otce a sedmiletého syna:
„Jaká je ta nová hra na počítači?“
„Vesmírná.“
„A dobrá?“
„Dobrá.“
„A co se tam dělá?“
„Střílejí se mimozemšťani.“
„A proč?“
„Protože jsou to nepřátelé.“
„A proč jsou to nepřátelé?“
„To nevím.“
„Tak proč po nich střílíš, když nevíš?“
„Protože to je takový zákon…“

Před léty jsme se v redakci časopisu pro malé děti chystali na generaci „dětí na knoflík“. Ale i při přípravě obsahu s několikaletým předstihem jsme se dohadovali, zda můžeme tu nebo onu pohádku otisknout, když obsahuje prvky, jako byla v pohádce Pán a vodník následující věta: „…vodník si sedl a začal zlému mlynáři za trest zaťukávat kladívkem do chodidel hrách, zrnko po zrnku…“.

Ale copak se Vaše dítě alespoň občas nemihne kolem televize, když se vysílají zprávy? Copak neslyší, jak se doma bavíte o podvodech, krádežích, tunelování, násilí, válkách? Jak moc opečovávat máme své děti? Budeme jim držet ruce na očích a cpát špunty do uší?

A do kdy? Do páté třídy? Do dvanácti? Než začnou chodit na nepřístupné filmy? Nebo do nich máme prát pravdy života nahé, horké a drsné, aby byly připraveny na nejhorší a nic je nepřekvapilo?

Jeden pan učitel mi vypravoval příhodu z jejich osmé třídy. V hodině, kdy se probírala sexuální problematika, vyzvala paní učitelka děti, aby se jí ptaly na všechno, co je kolem sexu zajímá. Chvíli bylo ticho, pak se přihlásil jeden žák a zeptal se jí, jestli to má radši zepředu nebo zezadu…

Na jakých vahách vážíte reálie tohoto světa svým dětem? Kde je správná hranice a kdy je nejvhodnější chvíle proseknout, že svět není zase až tak idylické místo k životu?



 

 

 


 

HVĚZDNÁ PĚCHOTA ČESKÉ POLITIKY


Sháním dobrého hackera. Nevíte o nějakém? Chtěl bych se ho zeptat, jestli by nešlo zavirovat českou politiku intelektem.  
 
 
The Star Was Born se kdysi jmenoval hudební  film se Streisendovou a Kristofersonem. Zrodila se hvězda... Tou hvězdou  se před časem stal Jiří Čunek – „rychlý člunek české politiky“. Nejde mi o něj. Je jen produktem  žalostné úrovně českého politického života. Nepřináším žádné nové důkazy proti tomuto muži, jehož politická dráha se určitě jednou stane studijním materiálem, respektuji KDU-ČSL ve stávajícím politickém spektru. 
 
Nemám rád nepřizpůsobivé občany, kteří mě štvou, dotýkají se mě, znepokojují mě, ohrožují mě a nenechávají mě žít. V tom jsme asi s panem Čunkem zajedno. Tehdy po zjevení jeho hvězdy na politickém nebi jsem si říkal, že je to asi opravdu jen člunek, který voda přinesla a zase rychle  odnese, muž jednoho osudového rozhodnutí, které mu přinese jeho pět minut diskutbilní slávy. Že je to produkt politické Superstar a možná rovnou i důstojník Hvězdné pěchoty české politiky.

Karikatura osvíceného politika se zjevila na celostátním politickém nebi díky své razanci a nebojácnosti udělat nepopulární rozhodnutí, prosadit ho a stát si za ním (připomínám: nepřizpůsobiví občané). To určitě regionálního politika, jedná-li ve shodě se svými voliči, šlechtí. Ale co dál? Právě tohle rozhodnutí ho tehdy vyneslo z regionu bleskově do čela strany. Bleskem se dostal do velmi úzké skupiny, která rozhoduje o budoucnosti této republiky! O tobě a o mně.

O čem svědčil jeho strmý vzestup? Co nám napověděl o straně, které skokem začal předsedat? Jak nesebevědomé členy musela mít, když se tehdy nechali oslnit jedním diskutabilním činem?
Ale jak jde čas, vidíme, že tento Čunek není lehkou bárkou zmítanou proudem. Je to obrněný člunek. Naráží, odráží, proplouvá. Stává se nepochopitelně nepotopitelným.

Čím tak oslňuje? Co přinesl, že se navzdory tolika zpochybněním své osoby  katapultoval až na vrchol do vlády naší republiky?
Kdysi při jeho skoku do čela strany stačila vágní slova o jejím znovuzrození, o věrohodnosti atd. A jak se dodnes má cítit občan, když  se tento rychlonožka, totálně nedůvěryhodný, stal jazýčkem na vahách nejcitlivějších?

Jak ubohá je česká politika! Jak ubozí jsou její hlavní hráči, zmítaní a svým způsobem ovládaní naprosto nevěrohodnými podržtašky, podrždeštníky a muži peněz v neidentifikovatelném pozadí! 

Jak nepevná je tato republika řízená nepevnými. Jak nevolno je z politického primitivismu a vzájemného sprosťáctví.

Dokud  moudří, osvícení a vzdělaní budou z české politiky zhnusení a budou se politiky stranit, budou v ní plout jen lehké, proudem zmítané člunky, vládnout primitivové, prospěcháři, korytáři a lehkoživkové.
Jde o to infiltrovat politickou scénu intelektem!

Kdy se vrátí ti, co došli s pravdou nejdál?
 


 

TEĎ HNED !
 
Před časem zareagovala jedna čtenářka na jakýsi můj článek: „…Člověk se musí rvát o drobnosti! Pokud se rozhodne skutečně udělat něco pro druhý, v průběhu konání v něm zahlodá červíček, zda to ti druzí vlastně ocení ... Je hrozně těžký nedat se otrávit, nevzdat to. Všeobecný úhel pohledu většiny: Kdo pomáhá, neví co s roupama. Většina nevěří, že někdo pomáhá, protože cítí potřebu pomáhat! A tak závidí - protože kdo pomáhá, tak na to má (rozuměj: čas,paníze atd.). Jiná verze neexistuje. A  kdyby z toho všeho ten "dobrák" padal na hubu, tak většina konstatuje - dal se na něco, na co nestačil...“
 
Teď mi její slova docvakla…
  
Vkrádá se tolik pochybností. Ten, kdo je nemá, je ignorant a pokrytec. Někdy se vplíží i obava, že tě svět míjí a vytlačuje mimo proud, do tišinky jménem Ne-život.  Jsi uhnízděný někde na chalupě a zíráš na bednu, jak v té zlaté Praze život kypí.  A z obavy si přiznat, že jsi trochu mimo, říkáš, že nové nechceš, nepotřebuješ. Že se beze všeho nového zlatě zuřícího ve zlaté Praze (a všude jinde, kam nevidíš) klidně obejdeš. 
 
Pravda je ale jiná: Ty se obejdeš bez toho maglajzu ve zlaté Praze. Ale život za šos chytit musíš a pokud možno za ten, který není na suchý zip. Který neurveš, ani když se škubeš. Nesmíš se nechat vyautovat.  

Pokud se nechytíš toho zdravého šosu, všechno dobré nové se klidně obejde bez tebe a ty můžeš jít večer na pivo a do smrti nad tím pivem nadávat. Na „Ně“, na „To“ a „Tamto“. 
 
Když nechytíš přihrávku od života do běhu, chytí ji jen tvoje děti a pomalu mizí za tvým obzorem. A v tom běhu tvoje děti klidně skousnou zařadit do svého repertoáru to, co ty už ne: „humánní“ války, teroristické útoky „nové generace“, pár všemocných rukou na surovinových kohoutcích atd. Vezmou je jako skutečnost, se kterou se svým způsobem identifikují...
 
Historickým vývojem je u nás stále ještě zakořeněná poměrně značně vysoká cena života. Najednou se ale poměřujeme s národy, kde je cena života takřka nulová. Četností mrtvol ve zpravodajských pořadech a akčních filmech se cena života i u nás ale rychle devalvuje. 

V loňských novoročních novinách hovořil jistý záchranář o tom, že v centru Prahy pobíhaly o silvestrovské noci stovky násilníků, kteří bez motivu napadali bezbranné lidi. Sám dostal při záchranné akci od asi šestnáctileté dívky pěstí na solar...
 
V jednom z nedávných pokračování dětského seriálu se zcela samozřejmě hovořilo o slavných zločincích. Vrahouni píší veleúspěšné memoáry, jsou hrdiny muzikálů, přímé přenosy z cel smrti dávají nahlédnout do posledních záchvěvů života v elektrických křeslech a na nóbl oprátkách. Medializovaný zločin mění znaménko minus na skoroplus.
 
Jak se vůbec může člověk tím, že spáchá zločin, stát slavným? Kdysi u nás bývali slavní myslitelé, malíři, spisovatelé. Když na sebe dnes chce český umělec upozornit, dát najevo, že existuje, nenapíše román, který ohromí svět. Ale nechá se vyfotit nahý do kalendáře. Nenamaluje obraz, který obletí galerie, ale vyfotí se samospouští, jak masturbuje. A mladá spisovatelka na titulních stránkách bulváru přehluší katastrofální recenze svých knih ne hloubkou svých myšlenek, ale demonstrativním soupisem svých milenců z řad celebrit s náznakem postele zahřáté sem tam i nějakou kačenkou... A protože je na titulních stranách a je tudíž „mediální osobností“, podle její knížky se natočí film, protože, jak se se spikleneckým úsměvem bulváru svěřila, ona dobře ví, že lidi jsou na prasárničky.
Hele, Člověče (a tohle říkám hodně i sám sobě!), žij si, jak chceš. Ale jsou s tebou na světě tvoje děti! Dej jim, co jim patří!  Nejen žvanec a nejnovější mobil. Ale třeba letmé pohlazení. Donuť se přestat stydět a obejmout… Je to slabý odvar přikládání miminek k maminčinu srdci. Ale něco jako srdce na srdce to je! Nauč se to, než ti děti běh času vezme tou přihrávkou do běhu. Než tě život sám vyautuje. Druhá šance není! Dělej, co můžeš dobrého, teď hned!
 
Nenech se zatahovat do kruhů negativní energie, nebabrej se v hádkách s minusovým balábile. Buď plusový! Strkej svým dětem před oči krásu! Ukazuj jim lidi - anděle spadlé na Zem! Lidi, kteří nečtou jen vkladní knížky! Kteří stačí v tom shonu dělat něco navíc pro druhé! A takoví tu přece pořád jsou!
Krása prostě je! Obyčejná, všední krása, nesmírně prostá, laskavá a vlídná.  Z ní vyrůstá osvícené hledání Naděje. 

Mé, tvé, naší.

Teď hned!


OBYČEJNÍ LIDÉ

Písničku Ordinary People jsem jako poustu jiných obdivoval na deskách Paula Simona. Malí velcí lidé dávno učarovali i mně. Jsou moje hobby. Sbírám je. Lepím si je zevnitř na čelo, abych nezpychl, kdybych měl na co, abych měl pořád za očima velikány, kteří nepotřebují piedestaly.


Vždycky jsem se těšil na cesty. Cíl byl kdovíjaký. Já ale trochu chytračil a věděl jsem svoje. Nebudu se těšit, nebudu nikoho konkrétního hledat. Přijde to samo. Je jich jako naseto...

Věřte mi. To je jediné, co vím jistě.
Dělal jsem i sám pro sebe, že nic nečekám. Ale věděl jsem, že to přijde... Pamatuješ? Tenkrát v kodrcavém vláčku? Hádali jsme se a ta paní, co seděla v kupé v kabátě za dvacku se na nás snad poprvé podívala a jako by nic pronesla uhrančivé zaklínadlo: Vás dva usmíří noc...

Miluju tyhle střípky, tyhle proroky, tyhle mudrce ´no name´, tyhle obry okamžiků, kteří jedním slovem, jednou větou vyřknou pravdu, ke které se sbíráte léta. Svléknou věty do naha a několik zbylých slov zazní v D-dur.

Mám takových umělců nesmrtelných formulací nasbíráno tolik a nikde je nevystavuju. Hrajeme si každý své ´no name´ na svém písečku. Vy přece nemáte zapotřebí se s tím, jak krásně nejdete od pecky, chlubit. Vy nepotřebujete nadživotní velikost, abyste velicí byli.

Byla zima - nezima a já četl nějaký starý časopis. Veliký příběh malé vráskaté babičky.

Za války bylo do varšavského ghetta Němci zavlečeno 450 tisíc Židů. A tahle skoro stoletá babička, tehdy nežidovská slečna, se převlékala za zdravotní sestru a nosila jim jídlo. Pak si obstarala falešné povolení a nosila tam i léky a peníze. Po čase začala na zpáteční cestu brát židovské děti. Jak to muselo být hrozné, přesvědčovat židovské rodiče, že s ní přežijí spíš, než s nimi. Ve snech prý stále slyší dětský pláč těch, co je odváděla od rodičů...
Pašovala děti v kufrech, v rakvích, v pytlích od brambor, v bednách, vynášela je s odpadky, utíkali kanalizací. Židovským dětem opatřila falešnou identitu, umísťovala je tajně do rodin, klášterů nebo sirotčinců. Aby se mohly děti po válce vrátit ke svým rodičům, vedla si kódované záznamy. Byla zatčena a gestapo jí při výsleších přerazilo nohy kladivem. Nevyzradila nic a dostala trest smrti. Zázrakem, za pomoci strážného, se jí podařilo zmizet.

Skrývala se do konce války.Většina „jejích“ dětí přežila. Tři miliony polských Židů byly v plynových komorách vyhlazeny. Po válce vyslýchání polskou státní bezpečností. Výčitky některých přeživších Židů, že popolšťovala malé židovské děti...

V roce 1999 se v americkém Kansasu v hodinách dějepisu čtyři žačky dozvěděly o Polce, která zachránila na 2 500 židovských dětí. Napsaly o té polské ženě divadelní hru. Když začaly pátrat po místě, kde je neznámá Polka pochovaná, zjistily, že žije. Vypravily se za ní do Varšavy a setkaly se s nenápadnou stařenkou, která byla jejich pozorností zaskočena. Teprve pak se vše rozkřiklo po Polsku. Paní Sendlerowé bylo loni devadesát sedm let. Odmítala jakékoliv zásluhy: „Každé dítě zachráněné s mojí pomocí a s pomocí mých tajných poslů, ospravedlňuje mou existenci na zemi, ale neopravňuje mě ke slávě...“

Jakákoliv další slova by byla mou hanbou... Takovéhle příběhy bych otiskoval místo úvodníků.
Denně, nepřehlédnutelným písmem! 


Parazituješ-li?

Nedávno jsem četl úvahu o vlivu parazitů na lidskou povahu, na charakter člověka. Četl jsem to s pobavením, ale článek byl zaštítěn odborností autora a vypadal věrohodně. Šarlatáni před vámi rozkládají karty, čtou z lógru, na běžícím pásu vyrábějí horoskopy, psycholog rozebírá vaše ctnosti a nectnosti, pátrá po zakutaných příčinách - a ona to ve skutečnosti zavinila breberka ve vašich útrobách…
Nevím, musím se potisící přiznat k tápání. O parazitech v nás a jejich šokujících schopnostech jsem až doteď nikdy neslyšel. Zato vím o parazitech kolem. O těch víme všichni. Příživníky vnímáme na každém kroku. Ale vnímáme i vlastní parazitování?
V metru, v tramvajích, v čekárnách sleduji, co lidi čtou. A vidím je konzumovat blábol, žvásty vyráběné z prefabrikátů, vidím je klečet před modlami, kterým profesionálové, vyrábějící rubriky ze společnosti, neřeknou jinak, než „ksichty“. Být „ksichtem“ je sen všech zamindrákovaných. Kdo je „ksichtem“, ten něco dokázal. (Možná dokonce dělá vrátného v České televizi...) A do „ksichtů“ prolínáme naše upocené životy. To není novinka. Románky - jak služka ke štěstí přišla – tady byly už dávno. Jen současný žvást má barvitější, virtuálnější, dráždivější šaty. Čím víc žvástů víš, tolikrát jsi člověkem. Padá nám na hloavu to, čemu se říká infoirmační smog nebo taky kokakolové duchovno. Lidi, kteří profesionálně chystají VIP večírky, znají psychologii „ksichta“ do detailu. Znají i psychologii ksichthuntera (lovce ksichtů) a vzájemnou spřízněnost těch dvou. Ale jak jsme s nimi spřízněni my přes televizní obrazovku? Přes třeskyblesky? Jaký parazit v našich útrobách řídí potřebu a intenzitu našeho parazitování na životech jiných? Jak my dospělí dokážeme vést děti k prožívání jejich vlastních životů? K hodnotám, které by naše soukromé životy opravňovaly k žití? Které by naučily naše děti vážit si možné jedinečnosti vlastního života, co nejmíň závislého na mediální kultuře silikonových modelek a prášky vyhnané muskulatuře fitcentrových borců?
Proč míváte pocit, že vypěstování králíka v zahnojené králíkárně u mě na vesnici není důležitější, než vědět, kdo skončil třetí v anketě Blabla? Myslíte, že zaháním téma do extrémů? Když to neudělám, projdete kolem bez povšimnutí. Na billboardech se musela objevit zvířata do krve nechutně stažená z kožichu, aby se začalo hovořit o tom… že je nechutné ukazovat na velikých reklamních plochách nechutně stažená zvířata.
Užijte si, přátelé, svých liščích kožichů a přemýšlejte, na kom parazitujete. Jestli by nestálo za to, žít sám za sebe a vést k tomu i vaše děti. Možná, to bude těžší, než odnaučit se kouřit. Možná, že zjistíte, že nevíte, čím závisláctví na „ksichtech“ a jiných šidítcích nahradit.
Jsme prázdní jako vykotlané duby? Nebo je ještě něco v nás? Dokážeme z bezcenných kopií udělat originál, který právě proto, že je originálem, je neprodejný?
 
Komentář 1: "A tos mne dostal, prázdná slupka bez šťavnatého jádra.. kolik jich jen kolem nás běhá. Dívaj se ti zpříma do očí a přitom transfúzí ze šťavnatých plodů parazitují se svým novým, údajně lepším, já."
(iv)

 
 
 


Kličkovaná v zrcadle


Kdysi jsem napsal pro Dalibora Jandu text Kličkovaná. Dodnes už děti dětí tehdejších fanynek zpívají tuhle písničku na koncertech s ním. Je to důkaz, že některé hry, na rozdíl od Rubikovy kostky, céček a kdovíčeho ještě, přečkaly dlouhá desetiletí.
 

Při takovém ohlédnutí po létech se ale vynořuje i jiná představa kličkované, než ta romantická. Nedávno jsem se v jedné knize memoárů dočetl, jak údajně zbaběle se choval v počátku normalizace můj oblíbený básník Josef Kainar. Ten, jehož rockeři opěvují, jak obětavě v těžkém zdravotním stavu napsal texty pro desku Město ER.
 

Jak je ten život plný peripetií a jak se jeden z úhlu pohledů v určitých obdobích upřednostňuje. Před rokem se tak přetřásalo jméno písničkáře Jarka Nohavici, nedávno zase spisovatele Milana Kundery... Jak je těžké a pracné dobrat se uceleného objektivizujícího pohledu na tu kterou osobnost! Zvlášť ve století, které jsme přežili. Ve století zvratů, mnohokrát přervané kontinuity, kdy holá kůže a přežití nás lidi různou měrou tlačilo se podřídit. Nás nehrdiny. Kolikrát jsme se o malá každodenní hrdinství snažili? A kolikrát se nám taky jako ozvěna vracelo – hrdinou na úkor koho? Kolik obětí kromě mě ještě může být únosných za mé hrdinství a kolik už ne? Od atentátu na Heydricha a vyvraždění Lidic, až po mého tátu a jeho hrdinské gesto v roce osmačtyřicet. Pak jako následek toho hrdinského okamžiku celý život ušlápnutého trpitele. Celé roky mně (nebo sobě?) vysvětloval, proč nejde stavět se čelem proti skále. Jak se má myslet především na rodinu.
 

Byli takoví, kteří čelem do skály bušili. Sláva jim. Když jsem vezl pubertální dítě jednoho takového hrdiny disentu v 80.letech stopem, nazval svého tátu bezohlednou kurvou, která mu zničila život. V letech po Listopadu pak vystupoval jako velký disident, slavný pokračovatel svého slavného otce...

Kde tedy opravdu najdu pravidla téhle hry jménem Kličkovaná? Kdy se z hráče kličkované stane kurva prodejná? Mysleli jste si jako já, že tu hru vezme čas jako Rubikovu kostku? Probuďte se.
Hledal jsem pravidla kličkované v knize Jak si poradit se vším. Nebyl tam... Podíval jsem se do zrcadla. Viděl jsem si až do žaludku...


Hned v pondělí jdu se zrcadlem před Strakovku, před Parlament, před Senát, před Jánský vršek, před Lidový dům, před ten dům někde v ulici Politických vězňů... co já vím, kde všichni tihle mocní nemají na zrcadlo. Koukněte se, pánové, tady máte pytlík na zvracení... Protřete si oči a podívejte se, proč si národ myslí, že jste ne-mocní.


 P.S.

...

Jsme jedna velká holírna,
my, co jsme kolem stolu,

byznys je holka krásně nesmírná,
pijeme panáky a k nim light colu.

Měníme kůži, kam se jen pohnem,
vyučili nás chameleohnem.
 

(z knížky Lítali jsme do nebes, viz záložka Knihy/CD)


Po čem ženy touží?

Ahoj, lidi, chtěl jsem se vás něco zeptat. A že oslovuji ženy, to je past. Tak se to přece dělá! Rajcovní titulek a článek o všem jiném… Já ale pátrám  po tom, co v životě hledají i muži a vlastně i děti.
 
Hledají štěstí. A když štěstí, tak samozřejmě i zdraví a mít blízko sebe lidi, nebo aspoň člověka, se kterým je nám dobře. A dobře nám je, když nám není zima, nemáme hlad, máme kde bydlet, za co si koupit, co potřebujeme. A co vlastně potřebujeme? Ty peníze, abychom si za ně skoro všechno koupili, protože skoro všechno za peníze je. Peníze nám nikdo nedá, takže si je chceme vydělat příjemnou prací, ve které jsme dobří a máme z ní slušný pocit, že jsme k něčemu... No dobře... Jsme zdraví, aspoň v to doufáme, bydlíme, jíme, trochu pijeme, nejsme v bytě sami, děti nám dělají radost, nebo aspoň nedělají moc starostí a když jsou velké, chovají se podle toho a nechodí stále s nataženou rukou.
 
Co tedy stejně pořád hledáme? Sex? Zábavu? Pohodu? Uznání?
 
Odedávna po tom pátrám. V posledních letech i na internetu. Kde se bere ta hrozná spousta osamělých, kteří po nocích přiskakují k ostatním jak moucha na mucholapku? To je špatný příměr. Spíš jak noční můra k pouliční lampě. Ze tmy do světla! Feromony spříznění: Nebýt sám...
 
Čím víc nás svět pronásleduje až do obýváku, až do ložnice, tím víc jsme sami. To hlavní „po čem ženy touží“, ale věřte, že i po čem muži touží, je úplně primitivní. Nemusí dojít k vášni, nehledáme za každou cenu skupinu kamarádů, se kterými zítra vyrazíme na kávičku nebo na divoký mejdan.
 
Hledáme jen ten letmý, klidně i virtuální dotyk. Když člověka nikdo nehladí, vysychá mu mícha, říká jeden vtipný slogan. 
 
Jsme omračováni erotikou v každém přihlouplém klipu. Kam se na ně hrabeme. Jsme omračování chytrostí těch druhých, bohatstvím těch druhých. Kam se na ně hrabeme. Jsme omračování dokonalostí těch druhých. Kam se na ně hrabeme. Ale třeba je to jinak: Někdo mě pohladil. Očima, slovem, pohybem, dotykem. Kam se na nás hrabou!
 
A jsme doma. Kdy vás kdo naposled pohladil?
 
To, co nám často nedochází a v běžném životě chybí, je ono úplně triviální LETMÉ POHLAZENÍ.
 
LETMÉ POHLAZENÍ
JEN TAK...


MŮJ KOLABĚH

Trvalo to dlouho. Po půlročním šéfování rozbíhajícího se Peprnetu jsem na čas (od jara 2007) na portály zanevřel. Bylo pro mě velké zklamání, že po měsících práce Peprnet nečekaně zkolaboval a rezignoval na profesionalitu. Ale možnost kdykoliv vykřičet nebo vyšeptat "z okna"  drobky duše mě s odstupem vzala znovu. Nebudu dělat žádná prohlášení o své každodenní píli, o pravidelně živených rubrikách. Nechávám tomuhle webíkovi vzduch a volnost. Jako se říká kdesi na Valašsku, když kohout zakokrhá, buď bude pršet, anebo ne. 

Podkladem webu je obraz akademické malířky Kamily Ženaté. Byla a je jedním z mých věčných guru a tenhle její obraz nazvaný Kolaběh mi nedává spát. Kolaběh je magické slovo. S dovolením ho ukradnu a budu tak tomuhle webu říkat... S věkem se kolaběh rozjíždí i přes stále hlasitější skřípání. Rád bych do toho svého Kolaběhu trochu hvízdal, trochu havraním hlasem zpíval, trochu hulákal, trochu šeptal do uší. A bude-li někdo přes to všudypřítomné skřípání našich životů chtít poslouchat, buď vítán člověče...



Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS