NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

Já a mediální tanečky

23. 03. 2013 | 1142 přečtení | přidat komentář

 Znáte to: Kdo není v médiích, ten jako by nebyl. Já jsem to přetransformoval: Média jsou jako ženy. Nedá se žít s nimi, ale ani bez nich...

 

Proběhl křest románu SEXTENZE
Kolik jsem poslal do médií pozvánek? Tisíc? Možná... Přes stěžování, jak nakladatele škrtí finance, knihkupectví jsou zaplavena, tiskové konference uživí informacemi i rauty opravdové novináře i vyžírací hyeny, které přicházejí vyplenit rautové stoly.
Já jsem si tento minulý týden mediálních cirkusů opravdu užil. Ale jak jinak procedit informace mezi lidi?
Pochopitelně jsem vděčný kamarádům a přátelům z médií, že přišli, a že snad něco ve svých novinách, časopisech, rádiích a televizích o knize utrousí. Jak už jsem napsal, pokud se neprodá tisíc knih, prodělám kalhoty. Pro samovydavatele jsou to opravdu velké peníze. A kdo dneska odhadne, co čtenáři koupí? Je to jako hodit peníze do hracího automatu.

O samotném křtu už jsem tu psal. Přišlo sto třicet zástupců medií. Těm, kterým jsme věřili, že skutečně cosi napíší, jsme rozdali drahocenné recenzní výtisky. Některým jsme je odepřeli, protože to jsou známé nepíšící firmy z Holubí letky. Byli vesměs velmi rozčíleni a budou šířit pomluvy.

Další den, další oslava
Můj dlouholetý kolega a kamarád, zpěvák a skladatel Dalibor Janda slavil šedesátiny. Není


nad to narodit se na první jarní den. Psychiatr Honza Cimický na oslavě o Daliborovi řekl, že se narodil ve znamení Berana a ještě k tomu ve znamení Dubu. S takovým člověkem nepohnete. Je to velice/tvrdá palice. :-) Ale stal se zázrak a my jsme spolu napsali skoro stovku písniček, a vlastně naprosto bez hádek a konfliktů. Prostě na sebe nějak slyšíme. Ale ne, že bychom spolu chodili na pivo. Vídáme se zřídka, ale funguje to.
Daliborova oslava byla pochopitelně pompéznější. Lidi s dary stáli hodinovou frontu a já se zatím vytratil.
Trapas: Byli jsme s Daliborem spolu dlouho na jevišti a komentovali dokumentární fotky. Když měl přijít přímý vstup Novy do zpráv, slezl jsem z jeviště. Kolem mně stáli kamarádi Upír, Honza Cimický a senátor Tomio. Zatímco já povídal na jevišti do mikrofonu, redaktor Novy s nimi dohodl vstupy do vysílání. Já slezl ze schůdků, postavil se na jediné možné místečko a začal vstup do Novy. Redaktor do mě strčil, s kamarády hovořil a já tam v záběru na pár centimetrech čtverečních povlával jak jouda :-)

Tenhle týden jsem svým studentům na konzervatoři říkal, jak by si měli každý den najít aspoň kousek nějakého potěšení, vytvářet si pro sebe vlastní Registr krásy.
Nemůžu to na sebe neprásknout. Vedle nás, stojících u schůdků na jeviště, postávaly dvě spoře oděné krásky. Pochopitelně jsme po nich pokukovali už dřív, když od nás byly asi pět metrů. Ale teprve když přišly na dotek, došlo nám, že jsou dokonale omalované a oblečené jen do skutečně miniaturních a neviditelných kalhotek. Byla to skutečně umělecká dílka od přírody i od malíře, jehož vizitku jsem bohužel vytratil (rád bych ho jmenoval). Oblékl do barev dívky přímo geniálně, jedna měla na stehně džín i otřepanou vydřenou dírku, druhá zase na pomyslných černých punčochách vzorně rovné švy.
Kdo by odolal nátlaku fotografa Pepy Loudy a nevyfotil se do varianty pohádky Kráska a zvíře...

(Chlapi, v určitém věku dokáže i podívání své, vždyť to znáte!) :-)

 

Nahoru


Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS