NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

Jak vznikal román Sextenze

05. 03. 2013 | 1435 přečtení | přidat komentář

 Vyjde mi 24. kniha. Pro psavce je nová knížka vždycky podtržením kusu života. Nedělám ze spisování žádné velké poslání. Psaní je řemeslo jako každé jiné. Prostě peču chleba. Snažím se péct takový, aby mně i lidem chutnal. Je fakt, že se chleba dneska moc nejí. Každý se raději cpe mrtvou flákotou, aby neviděl, že flákota měla kdysi taky oči.
Ten můj chleba jménem Sextenze má skoro čtyři sta stránek. Ani nevím, kde se to za ty tisíce hodin na papíře vzalo...

 

Když se mě pár lidí, kteří četli román v rukopise, ptalo, kdy se TO stalo, musím odpovědět, že vlastně nevím. Jsou v tom děje od mého dětství až po dnešek. Tak je to vždycky, když člověk nedrtí všechno z první vody na papír. Určitě se psát z jedné vody dá, ale je to ba povel, jako povinnost, rachota jako dobývání pařezů člověkem, který tu práci nemá rád. Dobývá ty pařezy jen proto, že potřebuje peníze na živobytí.
Šel jsem jednou po čerstvě vykácené pasece a ve vůni pokácených borovic jsem cítil i lidská lejna, odhozené pet láhve, plechovky od oleje a ohořelou pneumatiku od traktoru. Tak vypadá práce, která se vlastně dělá jen pro ty prachy.

Kvůli prachům se ale u nás knihy nepíší. Pochopitelně až na výjimky. Psaní knih je drahé hobby...

Ještě se mě lidi ptají, jestli mi není blbé vydávat si své knihy sám. Jestli to není samožer a obava, že by mi to nikdo jiný nevydal.
Já vím, vypadá to možná blbě. Ale věřte mi, že mám pádný důvod.
Dvě knihy, které jsem vydal u jiných nakladatelů, se stydím dávat jako dárek známým a kamarádům. Stydím se proto, že je nakladatel v rámci úsporných opatření odflákl. Ale těžko se na něj zlobit a hodit mu knihu na hlavu, když vím, že musí škudlit každou korunu, aby přežil. Tak jsem se rozhodl, že si nejdřív na vydání svojí knížky vydělám jinou prací, knihu si vymazlím, a protože už jsem v minulosti vydal asi stovku knížek jiným autorům, vydám si ji sám.

Vydání je zase šílená práce s šetřením každé koruny, trávím na tom kromě své jiné práce měsíce, ale každý můj krok je v ní vepsaný. A když svojí knihu někomu dám jako dárek, dávám ho se skrytou pýchou. Co může spisovatel dát víc, než knihu nad kterou proseděl dva roky?

Do vydání Sextenze zbývá pár dní. Kniha je v tiskárně, lítám od čerta k ďáblu, aby se mezi lidi dostala aspoň nějaká informace. Víte, jaká je to dřina? Jděte se podívat do knihkupectví... Napsáno je už všechno! A všichni se snaží to všechno prodat... Člověk má sto chutí si jít lehnout někam na vyhřátou louku a koukat do nebe, na kterém bude jen a jen nebe.

A pak vstanete a zjistíte, že máte klíště a určitě boreliozu, či encefalitidu. Takže konec lyriky.

(Příště: Proč Já a Sextenze?)

Nahoru


Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS