NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

Knihy / CD

Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez)

Dvaadvacátá knížka spisovatele a textaře mnoha populárních písniček, přináší jeho veršované reakce na setkávání s lidmi, se situacemi, s láskami i neláskami. Stejně jako srážka s blbcem, je podle téhle knížky i srážka s anděli a každodenním přeplněným diářem součástí našeho vznášení se nebo supění životem. Je to nádherně vtipně ilustrovaná i graficky upravená kapesní knížka, kterou můžete číst pár vteřin, nebo hodinu, ve vlaku, v posteli, odzadu, odpředu, vzhůru nohama. Prostě knížka „chyť, jak můžeš“ do pohody i nepohody, do bleděmodra, pro zasmání i smutnění. (Rozklikni název!)

 
Vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency v roce 2008
 
Cena v obchodech 149 Kč
Cena při nákupu přímo od nakladatele s podpisem autora 130Kč + poštovné
 

DOKTOR PETARDA

 
Román líčí příběh ambiciózního a cílevědomého kardiochirurga, docenta Petra Abraháma, od dětství přezdívaného Petarda, který se už jako student rozhodl, že zruší své předurčení - nápis Nula v nadpisu svého budoucího životopisu. A protože se s ním doposud život nemazlil, je zvyklý rozdávat „petardy“ i on na všechny  strany .                                                         
 
 
Děj příběhu začíná v 90. letech, kdy studenti Petarda a jeho kamarád Ondřej Vana přijíždějí odkudsi z nulákova do Prahy, aby si zkusili svět na vlastní nohy. ...(čti dále po rozkliknutí názvu!) 

                

                                      

KRÁTKÝ ŘÁDKY

"Písmena se někde v hlavě perou s myšlenkami, jak my, když jsme se životem - sami..." Seděl jsem na posledním náhledu v grafickém studiu u mého kamaráda Vaška Rytiny a na zadní straně obálky nám přišlo pod ilustrací moc vzduchu. Tak jsem chvíli seděl v koutě a pak tam napsal tohle dvouverší. Jen tak. A teď mi připadá jako nejpatřičnější doslov.

Jizvy na zip/ Bylo-debilo

Prolog

Měj se dobře, srdíčko pocestný. Já si musím vyřídit pár věcí sám se sebou. Mám na to nejvyšší čas. A jestli na mě chceš myslet – věř mi: Ty na mě nejvíc myslíš, když myslíš na sebe.
Podvečer mu padal na hlavu. Na bolavou hlavu mezi bolavými hlavami toho jara L.P. 1983.
Když se potichu vrátil do pokoje, Marie spala. Růžová v obličeji a stočená do klubíčka.
Rozhlédl se, naházel do tašky pár svých věcí a vyšel do podvečera, kde jako by životu vypnuli zvuk.
(Ty mi to budeš mít za zlý, mami. Ten parchant sobecká jsem byl já. Zase jsem utíkal. Ale měl jsem toho na hrbu tolik, že se tomu nedalo neutéct. A přesto... čím víc jsem utíkal, tím blíž jsem měl k téhle zpovědi:
Zdrávas Maria, milosti plná...)

1.
„Koukejte,“ zatahala ho za rukáv. „Slunce panáčkuje na topolu.“
Podíval se z okna a pokýval. Pak, s pohledem na stále ještě zvadlou dubnovou krajinu, se zeptal:
„Vidíte vždycky věci krásnější, než jsou?“
Autobus zastavil na deváté mezi a Praha byla půl hodiny v zádech...

 

Takhle začíná kniha  Jizvy na zip.
Jednoho dne se protnou životní dráhy dívky s jizvou přes tvář a muže s jizvou zaklesnutou kdesi hluboko. Ona, kráska s převráceným životem, on novinář s vědomím, že neudělal, co mohl. Po léčivém přehrávání vlastních životů je jim v tajuplném temném rozuzlení dopřáno se očistit. Využijí téhle neopakovatelné šance? V příběhu začínajícím v osmdesátých letech se střídají prostředí časopisecké redakce, rádia, kardiochirurgie s prostředím maloměstské scenérie, která až děsí svou letargií.

 

NAMLOUVÁNÍ

Předmluva:

Když mi bylo deset, zamiloval jsem se. Byla jak obrázek. Od té doby jsem se díval na všechny zamilované filmy, pročítal všechny zapovězené knihy rodiči uschované za dvoumetrovou hradbou sebraných spisů Aloise Jiráska a v  bezesných nocích jsem se cvičil v milostné konverzaci. Blížil se konec školního roku. Věděl jsem, že konec roku se rovná hodině H. S vyznáním typu - Oh, mylady, touhou po vás hynu – na jazyku, jsem se plížíval kolem dívky mého srdce. Pamatuji se na to jako dnes. Byla hodina slohu a usilovně jsme popisovali židli. Ona – můj ideál – byla však zaujata jinou činností.

„Hele, Mařáková žere holuby z nosu,“ šťouchl do mě soused.
A opravdu. Něžný sexidol mých deseti let, moje milovaná Mařáková, (dnes doc.dr. Jarmila Mařáková–Svojková CSc., Šimonova 2139, Praha 9) skutečně nevěnovala pozornost popisu rozvrzané židle, ale bohulibému čištění nosu spojenému s ochutnávkou.
     Fuj, Mařáková, chtělo se mi zavolat. Ale neučinil jsem tak ani při popisu židle, ani nikdy později.
     Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že musím pro své namlouvání leccos překousnout a leccos obětovat.
     A proto si také své předpubertální, pubertální i postpubertální bádání neschovávám pro vlastní potřebu, ale dávám ho k dispozici...
 


Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS