NETOLERANČNÍ PATENTY

Motto:

„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)

Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.

Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.

Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.

Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?

Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?

Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.

Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.

Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.

Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…

Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“

Archiv »

Cykloturistika penzion Telč Chalupa Chata Slavonice Chata Strmilov Penzion Ubytování Strmilov Chalupa les Ubytování skupiny Ryby Kunžak Jižní Čechy Jižní Čechy Penzion Cyklistika chalupa

Komentář k článku

Já a mediální tanečky

Zajímá vás ještě politické dění v Česku?

Nikdy mě nezajímalo.

Naposled mě zajímala volba prezidenta.

Kdo se nezajímá o politiku, jako by nebyl.

Jedny zprávy denně mi k nevolnosti stačí.

Máte jinou alternativu? Pište do Poštovny!

Cesta na finanční úřad

Když přijde obálka s pruhem, smrdí to malérem. Policajti, finančák... To druhé mě potkalo nedávno. Netakticky jsem si počkal až na poslední termín (dřív jako obvykle nebyl čas), telefonicky se domluvil a ve stanovený úřední den vyrazil. Už předem vytočený, že kvůli zapomenutému podpisu se musím táhnout na konec Prahy. Vrátný mě poslal do špatného patra. Kleju. Najdu správné dveře. Zamčené. Kleju. Kolem spousta bab, které vcházejí, vycházejí a tváří se jako bych byl obtížný hmyz. Kleju. Dostrkán k jakési šéfové. Kleju. Klepu na dveře... Ve dveřích příjemná starší paní... Zaraženě vykoktám, co potřebuji. Bere jakýsi náhradní klíč, otvírá potřebnou kancelář, pokládá přede mě nepodepsané DPH, usmívá se a prohodí něco o počasí. Omluví se, že jsem chvíli čekal...
Tak pozor! Já jsem sem přišel naštvaný na nesmyslné úřady, neschopné a líné úředníky! A jak mám nadávat a proč bych měl klít? Paní, vy jste mi vzala vodu na můj mlýn? Paní, děkuju, ne to vůbec nevadí, že jsem chvíli čekal! Děkuju mockrát!
(jazzík)

Spěte sladce, nic se neděje!

Haná, Prostějov. Sobota dopoledne. Červenec. Krásné náměstí. Hledáme Íčko. Je tu. V budově magistrátu - Informační turistická kancelář. Nápis accomodation, aby cizinci věděli, že víme. Beru za dveře. Zlomená ruka. Zamčeno. Sobota a neděle zavřeno. No jasně. Turisti musí vědět, že se přece jezdí zásadně ve všední dny od osmi do čtyř. Kousek dál naštěstí městské muzeum. Dvě přívětivé paní. Ptáme se, kde dostaneme nějaké materiály, mapky atd. Říkají, že v Íčku. A když je zavřené? Říkají, že za to nemůžou, ony slouží celý víkend. A mají nějaké propagační materiály? Nabízejí brožurku za 45 Kč. Krčí rameny.

Evropě jsme to loni osladili. Teď na domácí i na Evropu ještě kálíme. Dívky v recepci hotelu o zajímavostech města věděli jen to, že je tu hezké náměstí a nějaký kostel. O Wolkerovi, architektu Kotěrovi a Národním domě, o zámku... ani ťuk. Ale když jsme se bavili o článku Magazínu Dnes, jak mezi sebou mluví mládež, byli naprosto v obraze. Dokonce mě naučili co znamená zkratka MCBP používaná mezi kluky... Vědomostní minimum se proměňuje. Ostatně k čemu mi je, že si pamatuji: „Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc...“

Otázka pro návštěvníky:

JAK SI PŘEDSTAVUJETE LÉTO JAKO KDYŽ VYŠIJE?

Už se Vám nějaké takové vydařilo?

(pište na: jan.kruta@seznam.cz)

Archiv »

Jan Krůta

Navigace:

Komentář k článku

Já a mediální tanečky