NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

SEXTENZE jde do světa

18. 03. 2013 | 1219 přečtení | přidat komentář

  18. 3. 2013 | Autor: Jan Jazzík Krůta |www.brejle.net Rubrika: Samožer aneb Já o sobě

 
Je to zvláštní pocit držet v ruce knížku, kterou jste dva roky před tím drželi v hlavě. Velká úleva, že tiskárna odvedla dobrou práci. První otazníky v hlavě, zda lidi knihu v tom knižním závalu vezmou do ruky. První pochyby, jestli vůbec na tuhle knihu najdou v peněžence peníze.
Ještě poslat zbývajících tisíc mailů a zbývající pozvánky na křest.
 

Ještě rozvézt recenzní výtisky po redakcích, kde se ještě aspoň občas o nových knížkách napíše a kde editor případnou recenzi nevyhodí, protože kam by se mu vešla zpráva o nové podprsence modelky XY.

Ještě Sextenzi doručit redaktorům a doufat, že vám recenzí nevrátí svou zarezlost, zapšklost, vlastní nerealizované ambice.

Jdu s každou knížkou nadoraz a na krev. Jsem nakladatelství jednoho chlapa. Na vydání každé nové knížky si musím nejdřív jinou prací vydělat. A pak si ji vymazluji od A do Z.
Jak úlevné je potom vynadat jen sám sobě… 
SEXTENZE jde do světa. Investoval jsem do ní úspory… Musím  (rád bych) prodat tisíc čtyřsetstránkových románů, abych byl jako nakladatel na nule. Jako spisovatel jsem na nule permanentně. Práce spisovatele je už skoro vždycky jen dárek pro kamarády blízké i vzdálené. 
Jedna moje studentka z konzervatoře mi řekla, že nikdy svoje umění nebude prodávat. Jak rád bych to řekl. Jak rád bych se povznesl nad složenky a nezaplacené faktury… 
Ale to by potom SEXTENZE nebyla moje sedmibolestná, sedmimilostná, sedmidrsná a sedmitemná osmikráska. Psaní románu je sto roků samoty. Ale před těmi sto roky je nutné dlouho říkat, že to moje umění nebude muset samo sebe prodávat…

Nahoru


Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS