NETOLERANČNÍ PATENTY
 
Motto:
„Jen jeden názor je nesprávný, a to ten, že jen jeden názor je správný.“
(E. Feuchtersleben, německý lékař a spisovatel 19.století)
 
 
Na každého z nás přichází občas netolerance. Netoleranční patenty nejen vyzařujeme, ale samozřejmě i vyslovujeme jako nezvratné a jedině platné soudy. Nevůle ke změnám, obranný stereotyp a zvyk začínají být nejen železnou košilí, ale přímo brněním, kterým se chráníme před měnícími se okolnostmi a světem, prchajícím před námi k našim dětem.
Nastupuje tzv. projevová usedlost, kterou nastolujeme, abychom chránili své teritorium, jako pejskové, kteří očurávají patníky kolem svého dvora.
 
Tuto projevovou usedlost vydáváme za neměnný kodex nejen svůj, ale celé rodiny. A když říkám rodiny, myslím tím, že je snad závazný i pro děti.
 
Kam až jsou rodinná pravidla skutečně pravidly hry vaší rodiny a kde začíná naše neochota přijmout zdravý podnět ke změně zajetého a stokrát utvrzovaného nefunkčního nesmyslu, který tu zůstal mezi námi jako zkamenělina?
 
Kde je stereotyp ještě funkčním desaterem, které dává rodině řád, bez něhož by nefungovala, a kde začíná pouhá projevová usedlost?
 
Brzo ráno mi začínají pod okny krásně řvát ptáci! Přijde jaro, přijde. Jaro je příhodný impuls ke změnám. Možná také příležitost zaregistrovat neodůvodněnou vlastní „zabejčenost“, neochotu k přijetí podnětů nejen ze strany partnerů, ale i dětí.
 
Ustupovat je umění. Neměnit názory nebývá vždy ctnost, ale za určitých okolností třeba taky pouhopouhá blbost. Zkusme vystoupit ze své kůže a podívejme se na sebe zvenčí. Jako na cizího. Zkusme otevřít bránu k sobě. Nechat padací most zvednout, nechat vstoupit ten skutečný svět, který jsme možná vytěsnili za hradby.
 
Projevová usedlost je předzvěst konce. Svět kolem naší vozové hradby začne být nepřátelským, protože nezvládnutelným a tudíž nezvládnutým. Máme z něj strach a osočujeme ho. Stáváme se zajatcem sebe sama.
 
Znal jsem člověka, který celý život budoval kolem své zahrady neproniknutelný vysoký živý plot, aby měl „svatý pokoj“. Jednou na své zahradě upadl a i když sousedi a kolemjdoucí byli jen pár metrů vzdáleni, nikdo ho neviděl, neslyšel, a bohužel – nikdo mu nepomohl…
Nemám rád, když někdo nedostatek vlastních myšlenek nahrazuje listováním v knihách citátů a čirou náhodou vydává geniální myšlenky za své. I v tom je umění tolerance - přiznat si, že všechno už bylo řečeno a někdo to řekl geniálně za mě.

Netolerance není záležitost věku. Netolerance je neochota otevřít se světu, protože jak říká tatarské přísloví „s původní srstí se smrti nedožije ani pes.“
 
 
 

Archiv »

Cykloturistika penzionTelč ChalupaChata SlavoniceChata StrmilovPenzionUbytování StrmilovChalupa lesUbytování skupinyRybyKunžakJižní ČechyJižní Čechy PenzionCyklistika chalupa

Krátký řádky

Zahrajem si prší


Zahrajem si Prší,
miláčku,
zahrajem si Prší
o šaty,
už se kolem vrší,
brzy budem nazí
já a ty.

Už půjdeme na věc,
miláčku,
už půjdeme na věc
poprvé,
prý to bývá tanec,
budem se mít rádi
do krve.

Bože, to jsem nadranc,
miláčku,
bože, to jsem nadranc
nádherně,
noc nás vysadila,
noc nás vysadila
na koně.

Budeme hrát Prší,
miláčku,
budeme hrát Prší
do rána,
drž se zuby nehty,
ať to nikdy není
za náma.
 

Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez)

Varování: 

Všichni vy, co máte ve skříních prádlo srovnané do komínků, co máte v diáři povinnosti seřazené jak vojáky na buzerplacu, co máte vždycky pohotově odpověď na všechno a všemu rozumíte, okamžitě s touhle knížkou prašťte a utíkejte! Je to zbraň nabitá k výstřelu. Takhle knížka vás může zabít!
 
Je totiž oslavou opojného chaosu, který mě a doufám, že i pár dalších, povznáší...
 

 (Ukázky po rozkliknutí!)

Jizvy na zip/ Bylo debilo

8.

Při čtení posledních řádků Marie trochu ožila. Poznává svoje slova. Ješitnost? Vlasy jí svítí stále ještě zapadajícím sluncem, drobný dívčí obličej s trochu zdviženým nosem, sotva znatelné pihy věčně připravené k rozesmátému poskakování. Mezi řasami uvízly saze černidla a modrý, věcný, trochu podezřívavý pohled. Z levé strany panenka. Před tím, než se jí to stalo, musela být krásná. Jak se jí asi vepsala do myšlení ta odvrácená tvář? A jak do života? Petr by se vsadil, že se před zraněním na pravé tváři oblékala jinak než teď: úzké džíny obtažené kolem boků manekýny, mechově zelený svetr a volná bunda s velikými kapsami. Ochranné zbarvení. Co nejvíc splynout s krajinou. Být co nejmíň nápadná. Anebo ne? Dohady.
Možná proto jí také včera navečer zatelefonoval.
„Slíbil jsem, že někdy zavolám, Marie. A už to přišlo.“
„To slyším.“
„Není vám to nepříjemný?“
„Jsem překvapená.“
„Moc jsme toho tenkrát nedopovídali.“
„Byla noc a vám se chtělo spát.“
„A bál jsem se, že ten Jeník přestane pípat.“
„A bál jste se, že Jeník přestane pípat.“
„Jak mu je?“
„Tenhle týden jsme ho pustili domů.“
Petr se zadrhl. Čtyřicetiletý chlap, delší dobu jetý, málo garážovaný, údržba sporadická, karoserie sem tam nabořená. Oči zabloudily po redakčních zdech. Až nápis pod sklem psacího stolu ho uvedl znovu do chodu: „Nejfantastičtější na světě jsou fakta.“
„Chtěl jsem vás pozvat na flám.“
„Dneska sloužím.“
„Zítra.“
„Chtěla jsem jet na víkend domů. Maminka peče koláče.“
„Sežere je pes.“
„A kdo tam bude?“
„Kde?“
„No na tom flámu.“
„My.“
„My dva?“
„My dva.“
„A mám se nějak oblíkat?“
„Nějak jo.“
Zafuněla mu do ucha.
„Ale vrátíme se až v neděli večer. Pojedem daleko. Jo?“
Dlouho bylo ticho.
„Kam?“
„Půjdeme na nádraží a kam to pojede, tam si koupíme lístky. Někam.“
Okno dalšího pokoje v hotelu naproti se rozsvítilo. Z chodby tam vešla stará silná žena. Stará? O kolik jí může být víc než mně, blesklo Petrovi hlavou. O deset let?
Žena přistoupila k oknu. Pohlédla do černě opuštěných oken redakcí přes uličku a uklidněná se postavila před zrcadlo. Obhlédla se z boku, přihladila sukni, rozepnula zip a začala se unaveně svlékat. Rezignace.
Petr se odvrátil. Rozloučili se s Marií dohodnutí.

 

Doktor Petarda

1. kapitola:

EXITUS


Amen * Nebe se odstěhovalo do pekla * Nepozvete mě na krvavý bifteček, doktore? * Kristůsek bez kříže * Smrt Madonny * Krvavé odstrojování * Kousek Máří Magdalény * Léta vzpomínek * Rytířské brnění jménem cynismus * Rituál s Evou * Lidi jsou vlaky * Okamžik vstoupil na nebesa * Nosila mu duši do čistírny * Pravidla „Člověče, nezlob se“ * Ani podtržítko, ani spojovník * Album se spoustou prázdných stránek * Momentky jako plovací vesta * Zženštilost rváče s Osudem * Kolik vteřin slabosti je příděl pro chlapa? * Urvaný jako pes.

 

„Sestro pište: Exitus 16.40.“

Drobná postava docenta Abraháma se opírá o operační stůl a zakrvácenou rukavicí si ze zpocené tváře sešupuje roušku. Jeho obličej vykazuje nepatrné známky života. Všeobecně známý i po smrti půvabný obličej zestárlé megastar na stole pod ním nikoli.

Amen. Dělal jsem, co jsem mohl.

Jejich předkové v téhle chvíli otvírali okno, aby duše mohla najít cestu do nebe. Na operačním sále okna nejsou. Nebe se odstěhovalo do pekla.

Lékař se s ostatními neloučí. Zítra ráno se jede dál. Po operačním sále se jako roboti rozběhly sálové sestry a nemocniční sluhové. Operační rukavice už skončily v koši. Drobná postava docenta Abraháma stojí s rozpaženýma rukama a sestřička z něj ohleduplně strhává zakrvácený zelený plášť na jedno použití. Je tak vyčerpaný, že toho sám není schopen. I on už použitý byl. Při záběru z ánfasu vypadá jako neuměle vyřezaný Kristůsek, kterého starý řezbář ještě nestačil přibít na kříž. S hlavou ke straně a výrazem trpitele, který snímá hříchy světa. Co teď?

V nekrolozích ve všech zítřejších novinách bude napsáno, že smrt Madonny, legendy světové populární hudby, nastala i přes maximální osobní péči doc. MUDr. Petra Abraháma, když podlehla dlouhodobým potížím neslučitelným se životem...

 


Copyright © Jan Krůta, 2008–2010 | Tento web pohání phpRS